Zákon padajícího h***a aneb vyšší bere.

Ne, za mě je tohle jeden z hlavních indikátorů, že jsem se setkala s BOSSEM, ne s LEADEREM.

Sama jsem si manažerskou roli střihla a ano, uznávám, ono to přímo svádí k tomu, hodit tu chybu na někoho jiného. Ale víte, co jsem se naučila? Velmi cennou věc - vzít chybu za svojí, omluvit se nadřízenému a pak hledat s podřízenýma možnost nápravy. Je to složitější, člověk musí spolknout ego, stojí ho to čas, ale zvyšuje to důvěru ze strany nadřízeného a loajalitu podřízených.

Samozřejmě, je to dané i tím, že křičet prostě neumím. Křičím strašně nerada. Většinou bojuji přesně opačnou zbraní - tichem. Protože když jsem ticho, donutím protistranu napnout uši a poslouchat, co že to vlastně chci sdělit.

Můžu říct, že osobně jsem velmi ráda, že můj pan Ředitel je gentleman, který je zároveň Leader, a snaží se věci řešit v klidu a s rozvahou. I to je důvod, proč si velmi dobře rozumíme a umíme najít řešení ve zdánlivě "neřešitelných" situacích, aniž bychom z toho bláznili.

Že pan Manažer má problém v komunikaci na všech stranách zdůrazňovat nemusím. To si každý domyslí.

Snažím se mít otevřenou mysl a neodsuzovat nikoho za žádné chování - do hlavy lidem nevidím a nevím, jestli jenom nemají špatný den, ale když se machistické chování stane každodenním vzorcem, rozsvítí se mi v hlavě výstražná kontrolka.

Od tohoto typu lidí se snažím držet dál. Pro jejich i moje dobro. 

Jak se s tím ale vypořádat, když jde o kolegu, se kterým se musíte denně potkávat a který jde vždy rovnou do konfrontace?Učím se pomalu dýchat a mlčet. On pro červenou mlhu před očima stejně nevidí zjevné a neslyší žádný z mých argumentů.

Zařídím se prostě jinak. Jednám přímo s jeho podřízenými a asistentkou, která je, jak jinak, fantastická baba s mozkem na svém místě, a "milému" Managerovi sděluji až výsledky. 

Schvalování kroků od něj přece nepotřebuji. Pracuju pro jeho nadřízeného a z toho titulu využívám toho, že vyšší prostě bere.