Tam a zase zpátky, cesta hobita...

Ale jsem velká holka a paní manažerka, takže jsem zatnula zuby a vydala se na výlet přes republiku.

Jezdit vlakem je pro mě vždycky dobrodružství. Stává se mi to tak jednou, dvakrát (letos teda asi 5x) do roka. Na hlavním nádraží mám vždycky oči navrch hlavy a strašně se modlím, že trefím správné nástupiště, nota bene správný vlak.

Řekla bych, že jsem víc nervózní z cestování vlakem než z lítání. Letiště a letadla obecně mi připadají přátelštější.

Statečně jsem si koupila jízdenku na 7:09 ráno, což je na někoho, kdo rád spí, opravdu dospělácké rozhodnutí, a uklidňovala se, že je to jenom jeden den, i když zrovna Mikuláš.

Budík jsem si nastavila pěkně na 5:50, abych stihla všechno (čti vyčistit si zuby, učesat vlasy a připravit kafe do termohrnku) a cílila jsem na autobus v 6:24.

Byla jsem tak vystresovaná, aby mi to neujelo, že jsem už v 6:09 byla komplet hotová a málem i oblečená v zimní bundě. Dovolila jsem si trochu si zvolnit a nalíčila jsem se doma v koupelně a ne až ve vlaku.

Na zastávku jsem přišla ve 21, ale hádejte co? Kdo už nějaký z mých článku četl, tuší. 

Ano, autobus nepřijel. „Klid, klid, to byl ten dřívější, tím ve 30 to stíháš taky.“

Ten ve 30 přijel až ve 33, než se odpíchl ze zastávky bylo 34 a já samozřejmě nestihla navazující metro. Když konečně přijelo další, bylo to to poslední, kterým jsem to ještě měla šanci stihnout. Nebudu lhát noha mi nervozitou klepala o podlahu v takovém tempu, že by se za to nemusel stydět ani šicí stroj. 

Dojezd mi to v aplikaci psalo 7:00, to znamená, že budu mít jen 9 minut do odjezdu vlaku. Který první musím najít. A nastoupit do správného vozu.

Vesmír byl ke mně milostivý a já se dostala na nádraží v 6:56 (celé 4 minuty navíc, juchu!)

Můj vlak odjížděl ze 4. nástupiště. Sever. Prostě daleko, chápete?

Moje místo bylo v prvním voze vlaku, takže sprintík přes celé nástupiště. Ranní měření tepu a tlaku bylo rozhodne lepší vynechat

Naproti mně seděl sympatický pán. Měřil asi 2,10 m. Nohy se mu sotva vešly pod stoleček, takže skoro celou cestu je měl natažené až ke mně pod sedačku. Jupí.

Každopádně jsem pendolinem dojela do Ostravy, tramvají do kanclu a všechny zdravila větou „že mi teda moc hezké počasí neobjednali!“, protože mrzlo.

Vyřídila jsem konstruktivně všechno, co jsem měla na programu, zvládla domluvenou schůzku v hotelu a měla za dlouhou dobu asi nejlepší flank steak.

Byla jsem na sebe pyšná a s lidma v kanclu jsem se opravdu nasmála, až se mi skoro nechtělo odjíždět. Nicméně moje chvilka se blížila.

Vybrala jsem si správnou tramvaj a vydala se směrem k nádraží. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem tam byla včas a nemusela sprintovat. Byla jsem v takové euforii, že jsem si šla koupit džusík na cestu. A zdržela jsem se.
Takže vlak jsem stejně dobíhala, tradičně.

Nastoupila jsem a netušila, kterým směrem je můj vůz a sedadlo, protože napravo šlo méně lidí, šla jsem tam taky.

Prošla jsem celý vlak až dopředu, kde jsem konečně narazila na průvodčího. No, moje sedadlo bylo na konci vlaku. Ale tom opačném. Pořád jsem ale byla v lepší situaci než pán, co mi šel v patách a ptal se průvodčího na sedadlo po mně. Byl se mnou ve vlaku Českých drah, ale lístek měl na Leo Express.

Našla jsem svoji sedačku v kupé, kde seděla jenom jeptiška. Měla jsem radost. Byla ticho a četla si. Po ničem jiném jsem netoužila. Ticho a hurá domu. Ok, nakonec jsem rušila já ji, protože jsem psala na ntb, ale jen po mně párkrát loupla okem a pak mi rozbila koleno odpadkovým košem, který při pokusu otevřít urvala ze stěny. Omluvila se snad tisíckrát a pro jistotu už na mě ani nekoukla.

Domů jsem dorazila o 13 hodin později, než jsem ho opouštěla, ujela jsem vláčkem přes 600 km a přes celý den pořádně promrzla. Utužila jsem ale mezilidské vztahy ve firmě, a to za tu rýmu stojí.