S Českou poštou na věčné časy...

Šéf se chystal na služební cestu. Do Číny. Bylo jasné, že bude chtít udělat dobrý dojem, a tak jsme vymýšleli efektní, vkusný a typicky český dárek.

Naše volba padla na Český křišťál, protože co Číňan ocení víc než kus broušeného skla, které nikdy nepoužije, ale bude z něho už napořád otírat prach?

Jistě, vybrali jsme sadu 6 panáků s tím, že kýčovité a opravdu vymazlené dárkové balení už obstarám sama.

Objednala jsem je jeden krásný pátek, ano – stále jsem se nepoučila – na e-shopu, který měl jedinou možnost dopravy Českou poštu (tímto se omlouvám za to, jak moc nepříjemná jsem byla na pracovníky zákaznické linky, vím, že jejich vina to není). 

V pondělí jsem pro jistotu do firmy volala, že je potřebuji doručit nejpozději ve středu, abych je stihla odevzdat načančané šéfovi a neměla stresy. Pán byl fantastický a slíbil, že je ještě ten den odesílá a ve středu je tam mám, jak na koni.

Ve středu mi nebylo dobře a nějaký balíček jsem absolutně vypustila. Vzala jsem si home office a pracovala z postele.
Okolo třetí odpolední mi volal šéf, jestli ty panáky přišly, že si pro ně přijel, aby si je zabalil a načančal sám, ale že je nikde nevidí. No, nebudu lhát, nebylo co vidět. Balíček nedorazil.

Volala jsem pánovi s prosbou o sledovací číslo balíčku a oba jsme se snažili dovolat na poštu a zjistit, kde je. Mně do telefonu řekli, že „balíček existuje, někde je, ale neví se kde“.

Pán byl ale obchodník tělem i duší a uklidnil mě, pošle ještě jednu sadu, expres a tím jí budu mít na 100% do 12 hodin následujícího dne u sebe. Alespoň teoreticky.

Ve čtvrtek jsem v práci hasila průšvih, který jsem si zavinila nevyjasněným komunikačním šumem, takže když mi ve dvě odpoledne volal pán z e-shopu, jestli mám balíček, teprve mi došlo, že ne.

Domluvili jsme neprůstřelnou strategii a začali společně bombardovat poštu telefonáty.

Několikrát jsme byli odpálkováni, až se pán dovolal na depo. „Balíček tu máme, víte, pošťákovi ve dvě skončila směna a nechtělo se mu tam k vám jet, protože tam navigace predikuje zácpu a on by se zdržel, zítra.“ To mě vytočilo doběla a o není stav, který u mě chcete zažít.

Volala jsem na poštu, byla hodně nepříjemná (za co se zpětně stydím), ale paní mi nakonec slíbila opětovné doručení ještě ten den. Což samozřejmě trvalo dlouho. Takže přesčas v práci. 

Se slovy „Ať ten druhý pošťák kouká ale hýbnout zadkem, protože na něj nebudu čekat do desíti.“ Jsem položila telefon a šéf na mě při odchodu gestikuloval zdviženými palci. Moje ráznost na něj udělala dojem. Ale byla jsem to já, kdo tam musel sedět, že jo.

Pošťák přijel ve třičtvrtě na sedm. 

Přivezl oba balíčky, jak ten z pondělka, tak ten expresní ze středy. 

S oběma říznul o zem. I přes nálepky Pozor křehké! 

Oba mi předal proti podpisu, i když byl jeden na dobírku. 

Dvěma slovy - Česká pošta. 

Naštěstí byly obě zásilky v pořádku.

Než jsem panáky po dvou zabalila do krabiček a krabičky do papírů, bylo půl osmé a já psychicky totálně unavená jela domů.

Šéf si měl balíčky ještě ten večer vyzvednout.

Ale v pátek jsem nakráčela jako dáma do kanceláře, abych zjistila, že balíčky stále trčí na mém stole. V práci jsem se zlobila s jedním kolegou, který mi moje fungování ve firmě moc neusnadňuje, tak jsem se nakonec nabídla, že dovezu balíčky šéfovi na místo konání schůzky, kterou měl.

Za dlouhou dobu mě nic tak neuspokojilo, jako když jsem mu balíčky předala a odkráčela do západu slunce. Dobře, to už si moc maluju, odešla jsem do metra, ale jela přímo domů a dostala jsem se tak domů ještě za světla. Což je touhle dobou už celkem výzva :)