Na houpačce

Pokaždé, když se cítím fajn, strašně doufám, že to vydrží.

Problém je, že každý dokopec má i zkopec. Když chvíli stoupáš, můžeš si být jistá, že zanedlouho zase spadneš, i když nechceš. I když se tomu zuby nehty bráníš.

Našlas nového muže, mělas dojem, že může být ten pravý, problém je, že ten Pravý, Mechanik, který tě opravil už jednou, se tě nehodlá vzdát a ty se nedokážeš rozhodnout, jestli zachránit nebo být zachráněna.

Když jsi po boku tvého muže, cítíš se fantasticky, o ničem nepochybuješ, všechno je tak, jak má být. Patříš k němu. Ale ve chvíli, kdy se ti vzdálí, pochybnosti o správnosti rozhodnutí jsou zpět a sžírají tě. Navíc se stále častěji objevuje Mechanik.  Chcete být kamarádi, chybíte si navzájem, ale není to stejné. Zažili jste spolu už všechno, nemáte co skrývat, proč taky. A táhne vás to stále blíž. Pořád přemítáš, co když to tak má být?

Jenže začínáš mít špatný pocit, když jsi sama, když jsi s mužem, kdykoli. Pochybuješ. O sobě. Co je pro tebe nejzdravější? Máš se vzdát jednoho, druhého nebo obou? Jak to, že je možné milovat dva muže najednou? Měla bys mít radost, že jsi toho schopná, ale naopak tě to děsí. Chceš oba ve svém životě, ale takhle to nefunguje. Budeš si muset vybrat.

A po čase začneš cítit, že se ti vzdalují. Když jsi sama, víš přesně, co je špatně, dokážeš udělat krok za hranici tvé bubliny a vidět věci ze vzdálenější perspektivy. Uvědomuješ si, že ani jeden z nich ti vlastně nepatří. Jeden protože se bojí vázat, druhý, protože se vázat nechce. Nedokážeš se rozhoupat, abys je opustila, ani konfrontovala. Jsi slabá. Radši se budeš trápit nerozhodná, než udělat radikální řez. Když jsi to naposledy zkusila, dopadlo to špatně a Mechanik se ti stejně vrátil jako bumerang. Stálo to za ty měsíce smutku? Vypadá to opět jako jako hra s nastavením termínu. Budeš to muset rozetnout, ale pomůže to? Naposledy ti tvá metoda selhala. Protože ses svého rozhodnutí nedokázala držet. Ale nedokazuje to, že to bylo špatné rozhodnutí? Máš to brát jako znamení? Nepřekládá se vesmír, aby tě dostal na tvé místo po jeho boku? Ale čí bok je ten správný?

Dneska je jeden z těch temných dnů, kdy se ti zase pokouší hrudník vcucnout černá díra, kterou jinak obratně skrýváš a ovládáš. I když spíš nebezpečně balancuješ na horizontu událostí. Co se stane, až bude temných dnů víc za sebou a černá díra se zase rozšíří, jako tenkrát. Jako když tě málem udusila poprvé a tys na poslední chvíli sebrala síly a postavila se tomu. Bylo to těžké, padnout na dno má jen tu výhodu, že se můžeš odrazit, ale když padneš a roztříští tě to na tisíc kousků, je zatraceně těžké dát se znovu dohromady.Tím už sis prošla, takže znovu to nedovolíš. Ale co když už to neovládáš a kloužeš? Pomalu, takže sis dříve nevšimla, ale teď se to začíná nebezpečně podobat tvému nejtemnějšímu období.

Musíš zase začít psát a malovat. Naposledy to fungovalo, určitě to bude fungovat znovu. Tvoje hlava se osvobodí a na chvilku ti dovolí volně dýchat. A co ty víš, třeba budeš mít světlejších chvilek dostatek na to, abys překonala temnotu a zvládla se vrátit do světla.

Hlavně nezapomenout dýchat.